Každému fanouškovi současné architektury udělá radost, když se u nás vypíše pořádná architektonická soutěž – bohužel už jen proto, že se tu vlastně vůbec nekonají. Hlavní město Praha, která by měla být národním tahounem takových událostí a ukazovat menším obcím, jak soutěže organizovat v západním střihu, je už osm let v soutěžní depresi po nevídaně zpackané tragi-akci s Národní knihovnou (dodnes rozhodují soudy o regulérnosti pravidel a vítězi) coby vůbec první mezinárodní soutěži v ČR a povedené příklady nenabízí ani dnes – že Praha stále neumí pořádat kvalitní soutěže, se v poslední době ukázalo také na Štvanici, na kterou byla vypsána soutěž, byly vyhlášeny výsledky a… nic. Navzdory tomu ale musíme korektně uznat, že mladý Institut plánování a rozvoje hl. m. Prahy se i v tomhle ohledu dost snaží a snad brzo přinese i nějaké konkrétní a fyzické výsledky.
Občas naštěstí ale překvapí nějaké z menších osvícených měst, které se rozhodne nevydat nejsnazší a nejpohodlnější cestou výběrka nejlevnějšího projektu, jak nařizuje jeden prapodivný zákon a místo toho připraví regulérní architektonickou soutěž, která jako jediná zaručí kvalitní výsledek. Tak postupovalo i třicetitisícové jihočeské město Písek, když se rozhodlo vybudovat nový plavecký areál. Ani tady se záměr neobešel bez běžných komplikací, stavět se mělo už před třemi roky, nakonec to ale Písek ukormidloval, soutěž letos vypsal a výsledky na podzim 2015 zveřejnil. Návrh odevzdalo 23 kanceláří a vítězem byl zvolen s nepříliš výjimečným projektem jinak výborný ateliér Projektil architekti (autoři Národní technické knihovny v Praze nebo betonové X-knihovny v Hradci Králové). Všeobecným zdrojem zklamání odborné veřejnosti se stal ovšem fakt, že v soutěži naprosto zapadl návrh architekta Jana Šépky a jeho týmu ve složení Jan Bárta, Jitka Brablecová, Petra Hrubešová a Michaela Kloudová, neboť se nedostal ani do pětice oceněných návrhů. Jedná se přitom o velmi důkladně propracovaný projekt především po koncepční stránce, jehož zhmotnění by bylo strašlivě zajímavé.
Jan Šépka je znám svojí důsledností a oddaností práci. V mládí tíhnul k malířství, proto jsou jeho architektonické návrhy často důkladně výtvarně propracované. Zřetelně se to propisuje právě v návrhu píseckého bazénu, kde za hlavní inspirační zdroj slouží díla italského malíře Giorgia Morandiho, který často maloval jednoduché nádoby na vodu, a to vždy v přesně zvolené kompozici. Podobnou kompozici se snaží přebrat také Šépkův výrazně skulpturálně pojatý soubor právě takových „nádob na vodu“ v prostorově kompaktním řešení. Kvůli neatraktivnosti okolního prostředí se objekt uzavírá do sebe a vizuálně připomíná spíše abstraktní sousoší na piedestalu než klasickou budovu.
Nezvyklá vnější forma pak také určuje pozoruhodný interiér, který zůstává především v pohledovém betonu. Šépka totiž tvrdí, že „bazén se nemá prezentovat okázalým způsobem“ a zvolené materiály tak podporují celkový koncept návrhu. Otevřené kopule nepravidelného oválného tvaru jsou zasklené a celá stavba je konstrukčně pojata jako odlitek z monolitického železobetonu. Přiznaný beton by dostal pouze v prostorech bazénů lazurový nátěr modré barvy pro zdůraznění zamýšlené atmosféry.
Výše zmíněnou kompaktnost objektu dále potvrzuje venkovní bazén umístěný na střeše, na onen „piedestal“ abstraktního sousoší, díky čemuž nemusí být areál oddělený od parkového okolí žádným plotem, a naopak získá potřebnou intimitu i zajímavé výhledy.
Architekti bazénu v průvodním textu k soutěžnímu projektu přiznávají, že celý návrh „naivně pracuje se zvoleným konceptem“. Těžko říci, co se zmíněnou naivitou myslí, ale při takto dobře zvoleném konceptu jde i naivita v negativním slova smyslu stranou. Šépkův návrh každopádně představuje velmi svébytnou, sebevědomou a především velmi současnou architekturu, na kterou u nás nejsme zvyklí a pro kterou, obávám se, tu stále není místo, zejména pokud má být zaplacena veřejnými penězi.
Wellness
Plavecký bazén
Dětský bazén
Relaxační bazén
Matthew B
