Sonisphere
Dojmy jednoho culíku, Jamese Colea

Tuto sobotu jsem nadšeně vyrazil na metalový festival Sonisphere. Sbalil jsem si svou Rambo tašku, naskádal do ní cédéčka k podpisu a ve 12 jsem již pojídal klobásku a obdivoval cvrkot metalového cirkusu. Během vystoupení kapely Debustrol jsou obíhal merchandise stánky a zakoupil limitovanou edici alba Evangelion od kapely Behemoth a kožený pásek s pyramidami za 300 korun. Další dvě kapely Loaded a Misfits mě příliš nezaujaly, koncert trashových pánů Kreator sabotoval zvukař a měl jsem chuť ho postavit před soud a tak jsem trávil čas v press stanu a konverzoval se všemi culíčkářemi z celého světa. V půl čtvrté přišli na řadu Cavalera Conspiracy a to pro mě bylo svěcení. Byl jsem v mosh pitu, dával jsem circle. Posedla mě extáze, kterou je těžké vyličit. Sjížděly do mě blesky jak v Highlanderovi. Po koncertě jsem se s nimi odebral dělat rozhovor. Dostat se do jejich tourbusu bylo jak dostat se k otci Fura v Boyardu. Uklonil jsem se, přinesl dary a strávil krásných dvacet minut se svými hrdiny. Jsou to velcí bojovníci a byla to čest. Bohužel jsem prošvihnul vystoupení kapely Mastodon, ale všechno něco stojí, tak snad příště. Pak už jsem čekal jenom na Korn a viděl jsem jeden z nejlepších koncertů v mém životě. Pak jsem šel do prdele. Metalové festivaly jsou plné přátelství, každý se s vámi baví a lidé jsou milí. Pouze se uctívá energie extrémní hudby, oslavuje se život a nikdo nic neřeší, maximálně se někdo tak zmrská, že upadne. Zeptal jsem se Maxe – Co je podle tebe potřeba udělat, abychom zabránili zničení lidského pokolení? A on se zamyslel a se smíchem odvětil – Každý by měl poslouchat metal.

ďurech