Šílený profesor Ďurech
Profesor na střeše

V rámci svého nekonečného studia života jsem se rozhodl prozkoumat jeho segment, který jsem doposud neokusil. Řeknu to rovnou – nikdy jsem nebyl v práci. Nebyl jsem zaměstnancem žádné firmy, nebyl jsem v kanceláři, nedělal jsem nikdy nic, měl jsem jednou jednu brigádu v kulturáku v Mladé Boleslavi, kde jsem na plesech tlačil vozík s občerstvením. Kombinací krádeže a píle jsem se však stal zaměstnancem měsíce.

Ve škole jsem neměl tušení, co ze mě bude a ani jsem po ničem zvlášť netoužil, ale věděl jsem, že nikdy nechci pracovat. To jsem věděl stejně jistě jako že vychází slunce a že mi po ránu stojí péro.

„A čím chcete být, až vyrostete?“ zeptala se paní učitelka v první třídě. Zdeněk Beran se postaví a pyšně a sebejistě pronese : „Chci být prezident.“ Třída aplauduje a Zdeněk Beran je zaléván hadicí obdivu. Třída šumí obdivem jako les. Dívky omdlévají a Zdeněk se vítězoslavně dme a září. Nicméně měl doma Commodor 64, takže nebyl tak špatný…Nakonec přišla řada na Ďurecha, který seděl vždy v poslední lavici vpravo, a jindy výřečný, nyní nevěděl, co ze sebe vysoukat. Po ničem takovém jako Beran netoužil. Většina věcí ho nezajímala. Po chvilce přemýšlení ze sebe vypravil první, co ho napadlo. „Chtěl bych být potápěč,“ pronesl s očekáváním ohromené reakce spolužáků. Něco tak zajímavého, to někdo jen tak neřekne. Myslel u toho na 20 000 mil pod mořem a masivní chobotnici a poklady. Ve třídě se však rozhostilo vakuum nezájmu a opovržení, bylo by slyšet šnečí usrání. Paní učitelce spadnul úsměv a něčím to přemluvila…Nicméně, z Ďurecha se opravdu stal hledač pokladů, ale to je jiný příběh…

Nikdy jsem nepracoval, protože mi to vždy přišlo blbé a zbytečné. Moje tvorba mě živí již deset let a jsem velice šťastný člověk. Můžu si dělat, co chci a dostávám za to zaplaceno. Vybojoval jsem si licenci na svoje šílenství a nemusím vyrábět připosranou zbabělou hudbu a psát usrané vystrašené básně.

V rámci zkoumání života jsem se však rozhodnul vyzkoušet manuální práci. Kamarád má stavební firmu, která se zabývá střechami. V tento moment mám za sebou tři plné pracovní dny na střeše, od rána do večera. Zjistil jsem několik věcí.

Za prvé – kdybych nebyl fyzicky připravený skrze svůj vojenský výcvik, upadnul bych na hubu po několika hodinách. Je to tvrdá práce, která by většinu lidí poslala na jednotku intenzivní péče.

Za druhé – jsem rozený dělník. Od malička mi říkali, že jsem sprostý jako dlaždič a nyní jsem to dotáhnul k dokonalosti. Od rána do večera hlásím svá nekonečná hesla a rozesmívám celou partu. Dělá mi potěšení do něčeho mlátit kladivem s cigárem v hubě a hlásit něco o smradlavé prdeli nebo kundě něčí tety. Takovéhle práci bych dal kdykoliv přednost před kancelářskou prací, kde se viglí s virtuální pitomostí. Zůstane po vás střecha, něco skutečného a pevného, co je krásné a slouží mnoho let. Váš pot a námaha se přetvoří do parádní střechy.

Za třetí jsem zjistil, že pracující lid má velmi těžký chléb. V noci padáte na hubu únavou a přemýšlíte o investici každé volné minuty.

Vždy jsem kázal o hrůzách systému a nikdy je nepoznal. Nyní je poznávám a vidím, že všechno, co jsem kdy hlásal, je stejně hrozné, jako jsem si představoval. To, co dostanu za jeden koncert, to je obrovské množství dní na střeše. Dostal jsem nový úhel pohledu. Celý život si žiju jako na zámku, jako princ. Jsem za tuto zkušenost velice vděčný a budu v práci pokračovat a pomůžu postavit několik střech. Je to očistná práce a pro někoho, kdo se celý svůj život živí svými myšlenkami, je neuvěřitelně nová a přitažlivá. Západ slunce, pot, špína, prach, mozoly, cigáro, neustálé hlášení, sprosté popěvky…

Systém je nastaven tak, abyste padli na hubu a nechtěli žít. Vzdávám proto hold všem, kdo prochází tímto zuřivým mlýnem ve všech obměnách a stále se ze života radují. Jako již mnohokrát v minulosti, Ďurech zůstává s pracujícím lidem.

May the force be with you.

ďurech