Logo text

Architektura strojového okouzlení > Stať z roku 1970

A
09 03 2016

V březnovém čísle časopisu Architektura ČSR z roku 1970 vyšla zásadní teoretická stať Felixe Haase. Nesla titulek Architektura strojového okouzlení a reagovala na výrazný dobový směr navrhování staveb. Současně u nás vrcholila tvorba mezinárodně známého ateliéru SIAL – Sdružení inženýrů a architektů v Liberci. Nešlo o shodu okolností, liberecký SIAL byl právě nejvýraznějším představitelem technicistní architektury, jinak mašinismu či high-tech a silně čerpal inspiraci ze zásadních staveb i teorií zahraničních architektů a skupin. Právě na tyto okolnosti reaguje Haasova stať, snažící se osvětlit veřejnosti nepochopitelný zájem o strojovou a technicistní estetiku v historických souvislostech.
Haas zmiňuje, že první zájem o estetiku strojů se pojí s technickou revolucí první poloviny 19. století. Nové výtvory techniky ovšem nebyly jednoznačně pozitivně přijímané. V této otázce naopak panovala výrazná ambivalence. Postupem času se ale stával postoj ke strojům shovívavějším a na konci století už byl tábor hlasatelů nové estetiky strojové stejně početný jako zastánců estetiky tradiční. Jednoznačně jasno už ovšem měli přední architekti, kteří se explicitně kloní „ke kráse strojů a od dekoru oproštěných inženýrských konstrukcí,“ píše Haas.
Velká válka nerozhodné teoretické ovzduší pročistila a až do druhé světové války stála avantgarda jasně na straně techniky a pokroku. Ve svých dílech to její představitelé dávali také náležitě a pyšně najevo. Strojová estetika je jednoznačnou charakteristikou meziválečné moderní architektury, za vzor pokroku platí především automobily, parníky a letadla. Představovaly symbol krásy, které se především architektura chtěla přiblížit „prostřednictvím dokonalého uplatnění užitkové funkce,“ vyvozuje Haas. Funkcionalistická architektura tento přístup demonstruje velmi jasně. Už žádné neopodstatněné dekorace fasád, co neodpovídá funkci, musí pryč. Strojová estetika poprvé jasně zvítězila, což se v řešení staveb projevilo maximálně racionálním navrhováním.
Ani takoví radikálové jako Le Corbusier se ovšem nedokázali zcela zbavit svých estetických tužeb a omezit se na čistou funkci. Haas tento fakt vysvětluje tím, že „architekti jsou jen tvůrci příliš vizuálního založení, než aby vždy a ve všem odolávali tvarovým podnětům zvenčí“. Takové projevy najdeme v trubkovém zábradlí inspirovaném parníky nebo kruhových oknech lodních kajut, bez kterých se neobejde žádná funkcionalistická stavba. Do návrhů se proto „dostávají motivy, které nevyplývají z účelu nebo konstrukce, ale byly jako takové převzaté z objektů technických, hlavně dopravních prostředků. Tvary nebyly inspirovány stroji v běžném slova smyslu, ale jen tvary dopravních prostředků,“ doplňuje Haas.

Fascinaci dopravními prostředky dokládá to, že tři největší modernističtí architekti navrhovali automobily. Hier das Auto Adler von Walter Gropius.

Návrh auta z pera Le Corbusiera. (Návrhem aut se zabýval i F. L. Wright, foto jsem nenašel)

Všeobecný zájem o strojovou estetiku se začal vytrácet od poloviny třicátých let. Nevyhovoval monumentalismu a historismu nacistů, ani sovětů. Oba režimy dosahovaly demonstrace své síly jinými prostředky. Trend se začal měnit až od konce padesátých let. Haas to nemohl napsat natvrdo, ale příčinou se v kontextu celého socialistického bloku stal pád kultu osobnosti Stalina po Chruščovově projevu z roku 1956. Specificky Československu pak také napomohla všeobecná uvolněnost šedesátých let, která zvýšila kulturní výměnu se západními zeměmi. V mezinárodním měřítku se souběžně od padesátých let začal navracet opuštěný zájem o estetiku techniky, a proto už na počátku šedesátých let architektura začíná znovu využívat formy inspirované stroji. Demonstrací přístupu se následně stala Strojní fakulta v Leicesteru (1959-1963) od Jamese Stirlinga – hrdiny technicistní architektury.

Strojní fakulta v Leicesteru od J. Stirlinga (1959-1963)

Felix Haas si v této návaznosti všimá také podstatného detailu: zatímco meziválečná avantgarda využívá jen formy dopravních stojů, šedesátá léta se inspirují stroji v užším slova smyslu. Nejradikálnější budovy tak začínají samy vypadat jako stroje. Začaly vznikat také manifesty za prosazování techniky v různých oblastech společenského života, psaly se chvalozpěvy na technický progres, jemuž se musí člověk přizpůsobit. V souvislostí s tím se začíná užívat pojem extenze v antropologickém diskurzu, chápáno tak, že technika se stává extenzí člověka, prodloužením jeho schopností. Uctívání techniky nebránila v šedesátých letech ani strana, proto mohla vzniknout řada mimořádně pozoruhodných návrhů z dílny libereckého SIALu, jehož svobodná křídla zastřihla až normalizace sedmdesátých let.
Technický zájem v průběhu druhé poloviny 20. století nahradila postmoderna, jejíž ideová základna stojí podstatně jinde. Technicistní architektura ale nevymizela, inspiruje i nadále a pod obecným označením high-tech její projevy vidíme také v dnešní produkci.

Mašinistické, technicistní návrhy ateliéru SIAL (foto z publikace SIAL – R. Švácha ed.):

Katolická kaple ve Storsandu, návrh Johna Eislera 1969

Katolická kaple ve Storsandu, návrh Miroslava Masáka 1969

Školní návrh Vysoké školy textilní a strojní v Liberci, Mirko Baum 1967

Návrh kancelářské budovy Strojintexu v Liberci, Karel Hubáček a Václav Voda 1966

Matthew B

E-shop

Live