Logo text

Lina Bo Bardi > Zcela Zásadní

A
17 01 2017

Dlouho před tím, než Kenneth Frampton na začátku osmdesátých let formuloval teorii kritického regionalismu, využívala italsko-brazilská architektka Lina Bo Bardi lokální postupy, materiály a ohled na stavební či společenské tradice. Stopy jejího nadčasového uvažování můžeme vnímat i více než 30 let po dokončení jejího nejzásadnějšího díla, jímž je kulturní, sportovní a volnočasové centrum v Sao Paulu.

V okamžiku, kdy v západním světě pomalu ztrácel dech ironicky ukřičený postmodernismus a do centra dění se začínal dostávat formálně snad ještě výraznější dekonstruktivismus či technicistní high-tech, Bo Bardi neměla potřebu sledovat trendy. Namísto plánovaného strhnutí doplnila starou budovu továrny surově betonovými vertikálními objemy s nádhernými můstky a stvořila demokratické centrum zdůrazňující sociální aspekt architektury a feminismus ve smyslu ne-segregace a orientace na nejslabší/nejohroženější členy společnosti (staré lidi, matky s dětmi, chudé,..). Používá se termín prostor bez hierarchie – neformálnost, komunitní přístup, zachování stávající, odepisované stavby, můstky vhodné nejen k rychlému přechodu či navržení vnitřního prostoru s charakterem ulice pro jakékoli aktivity vytváří pozadí pro normální život v tom nejlepším slova smyslu.

Bo Bardi byla mimo jiné i schopná návrhářka nábytku či šperků a o jejích zasádních budovách by bylo možné psát samostatné publikace. Rád bych krátce zmínil i její džunglí postupně zarůstající vlastní dům Casa de Vidro aka Glass House z roku 1951, který je v principu na půli cesty mezi modernismem Le Corbusiera a F. L. Wrighta, a neskutečné muzeum umění dokončené roku 1968, v němž působil její manžel jako kurátor. Bo Bardi vytvořila nádherně smělou a striktní konstrukci vytvářející pod sebou ultimátní veřejný prostor.

Velmi vlivná architektka, designérka, kurátorka, teoretička a profesorka dívčím jménem Achillina Bo se narodila roku 1914 v Itálii, ale těsně po Druhé světové válce trvale přesídlila do Brazílie a když v roce 1992 zemřela v Sao Paulu, považovala Brazíliiza svou druhou vlast – váženou o to víc, protože dobrovolně zvolenou. Kritik Rowan Moore ji ve své knize označil jako nejnedoceňovanějšího architekta modernismu, což se stále zmiňuje, ačkoli už to samozřejmě není pravda. Obojí potvrzuje tento článek, nicméně dnes jde o takřka legendární figuru světové kulturní scény a její narozeniny si pravidelně připomíná většina významných, nejen architektonických médií.

david

E-shop