Logo text

Monadnock > Obyčejné Domy

A
16 07 2017

Studio Monadnock nedávno dokončilo restauraci s rozhlednou v centru obce Nieuw Bergen, která tam v roli vertikální dominanty zastupuje chybějící věž kostela či radnice (město vzniklo až v roce 1945), a klasický rodinný dům v poklidné lokalitě nedaleko Eindhovenu. Ačkoli se z hlediska kontextu (náměstí X les) a typu (veřejná X soukromá) jedná o zásadně rozdílné stavby, lze u nich sledovat stejné principy. Ani u jedné nenajdeme radikální materiálové či konstrukční řešení, progresivní technologie, přísný výraz (ačkoli…) nebo zcela unikátní koncept, přesto jsou fascinující.

Architekti rozehrávají jemný spektákl na pomezí textury a ornamentu využívající klasickou materialitu cihel, potenciál jejich různých vazeb a barev, který ústí v graficky nesmírně silné, plošně vnímané fasády. Jejich geometrickou dvourozměrnost zdůrazňuje použití velmi podobných, ale přece rozdílných kompozic na každou ze čtyř stěn jinak strohých kvádrů, které jsou vůči svému okolí natočeny o 45 stupňů – přesto do něj skvěle zapadají a stejně tak paradoxně vynikají svou normálností a přístupností. Sympatickou neokázalost a zároveň lehkou extravaganci přináší decentní, ale neobvyklá barevnost, příjemné měřítko, klasické prvky a především zmíněná dekorativnost. Pokud by povrch a objem stavby netvořily jeden celek, šlo by o tupou tapetu (jak poznamenává Jacques Herzog), ale to se v případě těchto typologicky a historicky poučených domů neděje.

Potenciální Rubikovost rozbíjí i ukončení – měkký oblouk prohnuté atiky rodinného domu anebo abstraktně současné věže rozhledny, které díky vynechaným cihlám v noci neurčitě září. Job Floris a Sandor Naus si sofistikovaně pohrávají s odkazy na klíčové teoretiky postmoderny a „form follows function“ tady neplatí. V duchu teorie Alda Rossiho restaurace s rozhlednou nijak nenaznačuje svou funkci, která se koneckonců v čase může měnit, ale reaguje na svoje okolí a vše včetně zlatých okenních rámů funguje také jako znak pro dosažení (městské) kontextuality.

Dnes, kdy střední třída jako vzor pro své rodinné domy zcela standardně uvádí (neo)funkcionalismus, znovuobjevený brutalismus zažívá vlnu popularity a uplynulo více než 100 let od publikace legendárního článku Adolfa Loose „Ornament a zločin“, převážně odmítáme zdobení pro zdobení jako cosi nemravného (oblíbená interpretace v podobě citátu „Ornament JE zločin“ je mimochodem mylná). Často se tak děje naprosto právem ve stylu „natíráš na panelák barevný pruhy…“, ale na druhou stranu je potřeba si uvědomit, že ačkoli klasický ornament v architektuře ztratil své výsadní postavení jako zkrášlující prvek nepodstatný pro vlastní účel, estetika je a bude nedílnou součástí architektury (často i v samotné projektové dokumentaci) a krystalicky čistá funkcionalita je iluze. Role ornamentu je v současnosti velmi zajímavá i proměnná. Odděluje se od objektu a spojuje se s čistým uměním. Rozšiřuje se jeho definice na technologicko-materiální textury anebo strukturální ornamenty, které jsou tvořeny a vycházejí z konstrukcí. Michiel van Raaij trefně popisuje jasně patrnou tendenci, kdy jsou celé domy komponovány tak, aby se stávaly ornamentem, respektive ikonou, respektive dekorací v měřítku celého města samy o sobě.

David Neuhäusl

E-shop